Text: Czermosh
Moc nevěřím tomu, že některý judista(ka) neviděl(a) film Jemný rváč. A ten končí povzdechem Lukáše Krpálka nad tím, že mu slibovali v judu jemnou cestu, ale tu zatím nějak nepotkal. A tak jsem si vzpomněl na jeden telefonát před asi dvanácti lety od maminky, která přivedla synka na judo a po pár trénincích ji přišlo judo drsné a bolest způsobující. A její otázka jestli je to normální byla založena na argumentu, že judo je přece v překladu „jemná cesta.“ Odpověď, že myšlenka a princip jsou v něčem jiném ji neuspokojila, ale líbilo se mi, že kluk se nedal a zůstal. A je dodnes.
Vzpomenu si na to celkem často, když vidím zápasy od žáčků po největší borce. A jak se s přibývající věkovou kategorií ta náročnost na odolnost a tvrdost zvyšuje a jak platí čím dál víc, že jemná cesta v judu je v něčem úplně jiném, než si zpočátku často laik přicházející do juda myslí. Než zjistí, že to základní spočívá v umění zbavit soupeře rovnováhy, stability. Dostat se pod jeho těžiště a co nejvíce snížit jeho schopnost odporu aby zabránil hodu. že se někdo jen tak nepoddá a je potřeba to umět. Zároveň je toto i důvod, proč judista(ka) vždycky bude se zájmem sledovat zápas a ocení bodovaný hod, oproti laikům, kteří ten kumšt donutit někoho upadnout nemohli zažít a je to pro ně víceméně nuda. Bohužel, náš a pro nás krásný sport platí svoji daň za svoji specifičnost tím, že v hlavních vysílacích časech asi nikdy nebude, kromě OH. S tím si ale IJF poradila a vytvořila si vlastní dobře placený produkt Judo TV a prosperuje na něm víc, než skvěle.
Na Evropských pohárech kadetů, juniorů i dospělých, GP, GS a nakonec MS, které jsem za poslední roky navštívil bylo a je vidět, že „jemná cesta“ je čím dál důležitější, ale daleko víc v kombinaci s fyzickou silou, než jak tomu bylo v původním záměru zakladatele juda. To víceméně platí a narůstá už od poloviny minulého století. A že kdo nevydrží a nepočítá s tím, že je to často drsná rvačka, byť s danými pravidly zahrnujícími jen povolené techniky, tak má smůlu. Bez odolnosti vůči tvrdému boji se prorazit nedá a jemnost v této cestě je potřeba správně pochopit.
A na to myslím občas, když sleduji mladší (ale ne vždy jen mladší a nejmladší) generaci, kdy trénují pod dohledem a v péči rodičů, s pomocí jejich poradenství často nadřazenému zkušenosti trenérů a přijímající při závodech pokyny svých rodinných koučů. Jestli je toto ta cesta navazující na tu jemnou, nebo odbočka někam úplně jinam. Že jemná cesta, kterou nám daroval Jigoro Kanó, byla založena třech pilířích: „Výchova, vzdělávání, sport.“ Přesně v tomto pořadí. A do výchovy 100% patří vedení k co největší samostatnost a k ní neodmyslitelně patří i odolnost a odvaha.
Určitě tam postupnými kroky vedeme společně dnešní mladší a nejmladší? Judo je ve finále hodně tvrdý sport a je to i postupná příprava na reálný život, kdy je potřeba se o něco poprat, i když snad většinou ne fyzicky. Ale někdy drsně a ne pokaždé s někým, kdo vyznává pravidla tak, jako judo. Ta příprava na tuto cestu, zejména tedy i sportovní by měla začínat vedením k samostatnosti a kromě období přípravky (kde je naopak přítomnost a pomoc rodičů velkou pomocí) postupně i ke schopnosti absolvovat trénink jen s trenéry a kolektivem. S čímž souvisí i určitá forma svobody a uvolněnosti. Pro všechny.