Text: Czermosh
Čtenáři knížek přinejmenším vědí o sportovních povídkách Oty Pavla. Kdo nečetl, ať si přečte. Nebude zklamaný a pokud má vztah ke sportu, pak tuplem ne. „Omyl“ je povídka o cyklistovi Janu Veselém. Je to ten, co se jako kluk z chudé rodiny šel učit na pekaře a musel rozvážet chleba v nůši po okolí. A to byla hlavní příčina, proč doslova srostl s byciklem a nakonec byl 26x Mistrem republiky, 1x vítězem slavného a nelehkého Závodu míru v roce 1949 a v letech 1952 a 1955 v něm byl druhý, byl devátý na MS v Kodani roku 1950 a moc ho chtěli Francouzi do svého profesionálního týmu. Sedmkrát vyhrál jeden z nejtěžších závodů v Evropě, a to Praha – Karlovy Vary – Praha. Držel přes třicet let rekord v etapových vítězstvích. No, ale první závod v životě vyhrál v Praze, kdy mezi sebou závodili pekařští učni s nůší na zádech a byly jich skoro dvě stovky.
O Janu Veselém jsem věděl i něco navíc od lidí, kteří dobu padesátých let zažili a s ní i to, když Veselého a Kubra sundali komunisti z kola a obvinili je, že v roce 1957 schválně vzdali Závod míru, aby sabotovali socialismus. Byla to blbost. Jan Veselý doplatil na to, že kývnul na svou účast, přestože se na to již moc necítil pro bolesti zad a prostě mu tvz. „došlo,“ nemohl jet dál a musel vzdát. Jan Kubr, slavný jeho souputník (i on je námětem jedné z povídek) udělal podobnou chybu, když nastoupil ke startu po operaci křečových žil. Nic víc v tom nebylo, ale bolševik si to vysvětlil po svém a oba borce poslal do procesu budování socialismu a jeden tedy budoval jako jeřábník a druhý – Veselý – jako řidič náklaďáku, než později přesedlali jinam.
Přestože jsem to všechno měl načtené, podobu Jana Veselého jsem vlastně neznal. Nepsalo se o něm, nezahlédl jsem o něm nic v televizi a jiné zdroje tehdy nebyly. A tak se stalo, že jsem kolem jednoho ze svých hrdinů chodil na tréninky a neměl jsem ani tušení, že ten vytáhlejší pan vrátný, který se docela rád usmíval je ten Jan Veselý z knížky Oty Pavla. Dozvěděl jsem se to náhodou, protože s tím přišel jeden z kluků v šatně, když někdo od něj z rodiny ho v té vrátnici poznal a natvrdo se ho na to zeptal.
Chvíli jsem sbíral kuráž, ale jednou v neděli, když jsem šel mimo trénink do posilovny měl pan Veselý službu. V hale byl klid, žádný provoz a když už jsem odcházel a on mi šel odemknout dveře z haly, vypadlo to ze mě. Řekl jsem mu, že jsem několikrát četl jeho příběh a že můj děda byl jeho obrovský fanda. Na Folimance se nezměnilo za ty roky nic a lavice před místností vrátnice je tam dodnes. Na tu si se mnou sedl a povídali jsme si. Tenkrát mi řekl, že žádnou tréninkovou metodu, ani plán neměl, že prostě jezdil na kole a musel cítit, že maká. To byl jeho trénink. Že za jeho éry jim při defektech nemohl nikdo pomáhat, že neměli žádný technický doprovodný tým. I on se vyptával, přestože byl vlastně jen jedno patro od vrcholového sportu, jak to chodilo moc nevěděl. Seděli jsme tam celkem dlouho a bylo to pro mě povznášející, mimořádné.
Donesl jsem si k podpisu knížku s povídkou o něm a napsal mi do ní pěkné věnování. Tu knihu nemám dnes z jediného důvodu, protože jsem nedbal pravidla: „Půjč jenom to, o co chceš přijít.“ Ale měl jsem na chvíli v ruce i vydání, které vlastnil Jan Veselý a později mi ho donesl ukázat. Ota Pavel mu vepsal slova, která dneska nedovedu asi přesně citovat, protože uteklo více než čtyřicet let. Nicméně byla ve smyslu, že věnováno sportovci, kterého pan spisovatel považoval za nejlepšího člověka mezi těmi všemi, o kterých psal. Měl jsem ji na chvíli v ruce. Knížku, kterou držel jak Ota Pavel, tak Jan Veselý a možná i další velikáni.
Hledal jsem na internetu, jestli někde není náhodou fotka pana Veselého na Folimance. AI mi napsala, že pracoval jako vrátný, ale neexistuje doložení, že zrovna na Folimance. A tak bych to chtěl po letech uvést na pravou míru a potvrdit, že pracoval. Jan Veselý byl myslím bez pochyb nejslavnějším vrátným, kterého naše hala měla. A věřím, že toto mohou potvrdit i mnozí další moji tehdejší současníci, kteří kolem vrátnice, kterou střežil Jan Veselý v době svého důchodu v osmdesátých letech procházeli a mohli se s ním zdravit.
Jeden z největších matadorů československé cyklistiky, ale taky jeden z největších charakterních sportovců této země odešel do sportovního nebe v Praze, v roce 2003 ve věku 79 let, když podlehl rakovině.
Jeho památce rozhodně budiž čest!